Nic překvapivého, nic nového.
Nejhorší je vždycky začít a jakmile se do něčeho pustíme, často zjistíme, že to není tak hrozné.
Někdy ale změna přijde víceméně sama. Prostě začnete mít pocit, že musíte něco změnit. A tak začnete přemýšlet, jak to změníte. Vymyslíte si něco jako plán a těšíte se, až budete moci začít. Teoreticky to všechno zní krásně, ale jakmile se to snažíte převést do praxe a snažíte se o skutečný začátek, už to není taková hitparáda.
Zjistíte, že vám to nejde, že máte slabou vůli, že to děláte úplně blbě (to zjistíte až časem, po nějaké době trápení, kdy si myslíte, že je chyba ve vás) a že to není tak skvělé, jak to znělo.
A tak chvíli začínáte a končíte. Restartujete celý ten proces a hledáte nové cestičky, které vás mají zavést k vašemu vysněnému cíli. Jenže všude jsou překážky. Přirozená touha je obejít nebo podlézt teď na chvíli musí stranou. Postupně je začnete překonávat. Odstupy mezi jednotlivými chvílemi, kdy to vzdáváte se zkracují a pomalu začínají převládat drobná vítězství. Najednou zjistíte, že se pomalu vymotáváte z toho kruhu a začínáte jít rovně.
A potom najednou víte, že pokud se nic nestane, tak už máte vyhráno. Že jste konečně dospěli k tomu bodu, kdy jste pochopili všechny důležité principy a začali se jimi řídit bez zbytečného vnitřního boje. Potom už je to sranda a potom už se dobře radí. Ale vzpomeňme si, jaký byl začátek? Hrůza, vztekání, záchvatovité přejídání, minimum sacharidů a tak.
Jak jsem začínala…
Když jsem začínala na své cestě za zdravým životním stylem, na úplném počátku stála touha něco změnit. Moje tělo nebylo spokojené a hlava to vycítila. Fyzická kondice nebyla to nejlepší, častá únava a pojídání nepříliš zdravých věcí se začaly projevovat. A tak první impuls dal vzniknout akci.
Byla to snaha o zdravý životní styl. Studování materiálů a diet, které prostě fungují. Do toho jsem začala cvičit podle Jillian Michaels. To byla jedna z nejlepších věcí, které jsem mohla udělat. Ze začátku to bolelo a pěkně. Dneska už to mám jako jednoduchou rozcvičku. Jenže v kombinaci s velmi nízkým příjmem sacharidů navíc často z nevhodných zdrojů se dostavilo záchvatovité přejídání. Jídlo se stalo mou hlavní posedlostí. A kruh se rozjel. Přejedení-hladovění-přísný režim-přejedení-přísný režim-přejedení-cvičení-přísný režim. A tak podobně. Nebylo to pěkné. A chvílemi jsem nevěděla co s tím. Cvičit jsem víceméně dlouhodobě nikdy nepřestala, ale se stravou jsem si opravdu nevěděla rady.
Jak mě lehká matematika zachránila…
Potom přišla záchrana v objevení IIFYM. Nejdřív jsem si totiž prošla počítáním kalorií v kalorických tabulkách, kde jsem si nastavili nejnižší spodní hranici – tedy 1150 kcal. To bylo něco šíleného. Jedla jsem pod bazální metabolismus a k tomu jsem cvičila. Že bych výrazně zhubla, to asi ne, protože to bylo prokládáno občasným přejídáním, ale celkově to bylo na hlavu postavené a hloupé. Naštěstí jsem neměla příliš pevnou vůli a moc dlouho tuto šílenou dietu nevydržela. Zase jsem se vrátila ke svému starému modelu stravování, což bylo přesvědčení, že komplexní sacharidy v podobě příloh nebo pečiva jsou zlo, které mě chce při jakékoliv příležitosti otrávit.
Rovnováha, co mi podala pomocnou ruku
A pak paradoxně ve chvíli, kdy jsem se opět snažila o jeden ze svých nejpřísnějších režimů, který spočíval v úplném vyřazení všech zdrojů sacharidů (částečně ze zdravotních důvodů), jsem objevila IIFYM. Nechtěla jsem totiž znovu opakovat tu chybu, že bych jedla příliš málo a vystavovala se riziku záchvatovitého přejídání. Jenže, jak to tak bývá, ani tentokrát jsem nebyla na změnu plně připravená a přejídala jsem se vším možným. Postupně jsem ale nějakým způsobem našla rovnováhu v počítání maker. Nejdřív jsem si vypočítala příjem 1560 kcal a později ho zvedla na průměrných 1780 kcal. Když jsem se víceméně držela plánu a jedla tak nějak aby to sedělo, najednou jsem začala vidět výsledky, které jsem předtím neviděla. Měla jsem pocit, že jsem něco zhubla (vizuálně) a cítila jsem se dobře. Síla šla nahoru a mnohem lépe se mi cvičilo. A právě v tu chvíli jsem pochopila, že ovesná kaše po ránu, rýže k večeři a do toho všeho ovoce v kombinaci s dalšími věcmi a někdy i nezdravými v rozumné míře, je právě ta cesta.
Rovnováha, kterou neustále všude opakuji, totiž nejsou jenom prázdná slova, ale je to něco, na co jsem za několik let přišla a za čím si skutečně stojím.
A jak bude moje cesta pokračovat dál?
To se nechte překvapit.
