Best shape ever. Ale jako fakt. Silově, vytrvalostně i váhově.
A kde je klíč? Přeci v rovnováze.
Nebojím se napsat, že jsem o dost dál, než jsem byla na začátku, ale zároveň vím, že to můžu posunout ještě dál, než jsem teď.
V každým případě i za udržování bych se nezlobila…
A jak spolupracuji se svým tělem?
Už nejím to, po čem se necítím dobře. Ve většině případů to znamená, že toho nesním tolik. Kromě zeleniny samozřejmě, tu rvu do všeho. Ráno do kaše mrkev nebo cuketa, k obědu něco a zelenina a k večeři překvapivě taky něco a zelenina.
Nemám hodně zvýšenou fyzickou aktivitu (aka musím se učit nebo pracovat vsedě), takže komplexní sacharidy jsou trochu níž. I když pizza, zmrzlina, čokoláda a podobný věci se občas (často, ale přiměřeně) objevují.
Jak je teplo tak totiž nemám žádný extrémní hlad a nemám potřebu sníst celou nutellu jen co jí vidím.
Teď to tak možná nezní, ale už to všechno ani tak nehrotím. Cvičím, běhám a hýbu se hlavně protože mám energii a jím tak, abych tu energii měla. Protože mozek toho sežere dost a ty svaly už taky (joke, not so serious)
Takže makra? No.. mělo by to být kolem 1700 kcal, 190 S, 57 T, 107 B
Ale… praxe je jiná a teď vůbec nepočítám. Jakože fakt a je to hodně intuitivní. Až budu mít často hlad, málo energie nebo se to začne kazit, zase to občas spočítám, abych to zase „chytla do oka“. Protože teď to není potřeba. Jasně, že někdy to je fajn, ale jindy mě to zase štvalo a stávala se z toho zbytečná věda (však ona to věda je, ale když nepotřebuju radikální změny, tak ani tak být nemusí)
Každý den ale není růžový a někdy, hlavně vlivem hormonů si připadám jako balón. Potom ale přijdou dny, kdy zjistím, že několik angličáků nebo dřepů je najednou mnohem snazší než kdy dřív. Nebo chvíle, kdy uběhnu 5 kilometrů za 29 minut a nemám u toho pocit, jako kdybych měla každou chvíli zkolabovat.
Právě tahle malá vítězství jsou důvodem, proč nechci přestat a chci se neustále zlepšovat. Věřím, že to může být ještě lepší, že to je trvale udržitelné a hlavně mě to baví a naplňuje.
